Dan

V dnešním první představování se nám seznámí správce a moderátor našeho společenství Dan. Tímto příspěvkem zároveň začíná seriál jednotlivých příspěvků, které by měli vypovídat o vás ostatních v našem společenství, kde jsme všichni jako jedna velká rodina, rodina služebníků u oltáře.

Profil 

1. Jelikož si nejsme cizí, tak bychom se tě rádi zeptali jak se jmenuješ, odkud jsi a ve které farnosti ministruješ.

Jmenuji se celým jménem Daniel Antonín Zouhar, pocházím ze Šošůvky, malebné obce uprostřed Drahanské vrchoviny ležící na sever od Brna. Náležím sice k římskokatolické farnosti Sloup, ale pokřtěn jsem byl v sousedních Vysočanech otcem Janem Topenčíkem, který byl známý svým Deníkem venkovského faráře, který běžel po mnoho let v českém vysílání Radia Vatikán.

2. Co tě přivedlo k ministrantování a jak dlouho se této službě věnuješ?

Dodnes ani přesně nevím, protože je to hodně dávno. Pamatuji si, že bratr, který je o tři roky starší už ministrantoval a sestra pravidelně četla. Mé hlubší kontakty s vírou a oltářem nastli až s nástupem do první třídy, kdy jsem začal pravidelně navštěvovat náboženství. Učil nás náš pan farář František Kozár, který již tenkrát byl k nám dětem nesmírně vstřícný a laskavý. Hodně si nás získal a my jej obdivovali. Již tenkrát mne často sourozenci vodili do kostela. Já jsem tam byl pomalu jako ve svém živlu. Jednou jsem byl se sestrou na kůru jindy v lavici a jednoho dne se svolením pana faráře jsem stál mezi ministranty, kde mě pochopitelně hlídal bratr. Jelikož jsem již tenkrát chtěl být ministrantem, tak se mně při mé další návštěvě pan farář zeptal: "Chtěl by jsi ministrantovat?: Já jsem ve své první reakci odpověděl: "Musím se nejdřív zeptat tatínka a maminky."Tak jsem vyběhl ze sakristie, ven, kde ještě byli moji rodiče než vešli do kostela. slovo dalo slova a já si poprvé na sebe s pomocí bratra oblékl roucho služebníka u oltáře.

První léta byla dobrá. Sice jsem nebyl zvlášť šikovný a oblečení, které jsme si ukládali do šuflíků v barokních skříních jsem se naučil skládat až zadlouho(a pak jsme si je stejně krátce nato začali věsit na věšák).

Ministrantovat jsem tedy začal v listopadu 1996 a nepřetržitě se mu věnuji dodnes. Během té doby jsem se vypracoval na kluka "na  všechno" a jelikož jsme neměli kostelníka, tak jsem od sedmé třídy pravidelně chodil panu faráři vypomáhat se vším co bylo potřeba od křtů, svateb a pohřbů začínaje, poutníky přiípravou a uklidem konče. Dnes už to jsou pouze vzpomínky, prootže krátce poté co pan farář odešel a k nám přišel nový duchovní otec jsem zjistil, že o mou pomoc již nebude tak veliký zájem, protože farnosti přišli na pomoci pohotvé ruce dalších farníků, které jsem do té doby mnohdy znal jen od vidění nebo z hodně velké dálky. 

Po této změně jsem nastoupil na církevní střední školu v Letovicích,kde jsem dodnes a v místní farnosti občas vypomáhám jako ministrant na mši svaté. Snažím se být občas nápomocen ještě ve Sloupě, když je tomu zapotřebí, ale jinak se snažím pomáhat i letovickému duchovnímu, se kterým jsem se za tři roky mého studia velmi zpřátelil

Jaký byl tvůj největší zážitek u oltáře?

Z dětských let si již na nějaký velký zážitek nevzpomenu. Pokud nepočítám chyby a chybičky, které vznikly nedopatřením, tak k největšímu zážitku snad došlo když jsem se začal věnovat východní liturgii, na jejíž celebrování měl náš duchovní otec František fakultu biritualismu(dá se to vyložit jako splnomocnění biskupa k liturgickému úkonu) a pravidelně jsem s ním já i bratr jezdili po Moravě všude, kde bylo zapotřebí a přisluhovali jsme mu na všech liturgiiích jako stabilní ministerka. Nejvíce mě k tomu krátce nato motivovala asistence J.E. mons. Ladislavu Hučkovi, biskupu řeckokatolické církve, který si nás po své první liturgii krátce biskupském svěcení sloužené na Moravě v Mikulčicích, vyžádal jako asistenci na velehradskou pouť 5.července. My jsme tehdy za ním proto přijeli a po skončení liturgie nám řekl, že je velice rád, že jsme mu přijeli asistovat, že ani nedoufal, že na Moravě nějací ministranti jsou, od té doby si vžil mou hlášku, že jsme takoví ministranti-biritualisté, kteří mají v lásce sice dva druhý liturgické oslavy, ale Pána vyznávají pořád stejně. Jedinou věcí, kterou jsme si získali navíc byla ta, že jsme se naučili větší úctě k liturgii jako takové, neboť právě díky vstřícnosti, které z východní liturgie plyne a z moudrosti, kterou dává liturgie západní se každému katolíkovi vždy hodí a proto si myslím je žádoucí aby každý věřící a zvláště ministrant okusil ty plody, které obě liturgie přinášejí.

Co tě v současné době nejvíc potěšilo?

Každá maličkost, která vyplynula ze všedního dne. Nedá se to snad ani popsat slovy. Mnohdy stačí úsměv, dobrého slovo nebo vnímavý pohled od druhého a já jsem plný radosti, protože Bůh nám odkazuje, že máme milovat svého bližního jako sami sebe. Nebýt egoistou. 

Co si myslíš, že je na službě u oltáře nejdůležitější?

Umět mít Krista co nejdokonaleji rád, vnímat ho a naslouchat mu. To ostatní jako liturgické úkony jsou jen doplňujícím elementem. Měli bychom vnímat hlavně to, co z nejsvětější Kristovy oběti plyne světu a co s toho plyne pro mne samotného. Měl bych se při tomto zpřítomnění veleoběti přiblížit Kristu natolik, že bych se neměl bát a jako Jan ho doprovidil spolu s Pannou Marii až ke hrobu, e kterého vstane a dá světu spásu.

Co by jsi chtěl na závěr vzkázat ostatním?

Služte jako Kristovy legionáři až do krajnosti a nenechte se zmást trendy doby, neboť ON je věčný a nepomíjivý!

Profil